Čekání na autobus
Přicházím do věku kdy nekonečnost života v dětství je už pryč a mnohem více vnímám kolik roků už je za mnou. Zatím ještě počítám roky za sebou a naštěstí ne před sebou, takže mi nějaký ten čas pořád zbývá. A tady přichází ta palčivá otázka: "Jak správně naložit s oným časem?".
Společenský systém dává relativně jednoduchou odpověď. Věnuj většinu svého času práci, tedy společnosti. Pokud se dožiješ důchodu, budeš si moct dělat, co budeš chtít. V těch několika volných chvílích máme povoleno se bavit, hromadit věci, zážitky atd. Většina lidí tak žije v pátek odpoledne a v sobotu.
Církev a její odnože mají také celkem jasno jak správně trávit čas. Různé myšlenkové směry, kterými jsme dnes bombardováni z článků a blogů, to ví zajisté taky velmi přesně. Lidé kolem vás vám také budou radit: "Tohle je ztráta času!", "Snad se tu nebudeš jen tak válet, dělej něco pořádného!".
Já vám řeknu jediné. Ještě nikdo nepřišel na to jaký je smysl života. Nikdo nemá patent na rozum, aby mohl o nějaké činnosti tvrdit, že je bezvýznamná a jiná je naopak velmi důležitá. Je totiž úplně jedno, jak svůj čas tady na Zemi strávíme.
Život je jen čekání na autobusové zastávce na autobus, který přijede ať chceme nebo ne. Je úplně jedno, co tam budeme dělat. Má to pouze dvě pravidla:
1. Bavme se.
2. A nekažme zábavu při čekání jiným.
Abych nebyl na závěr úplný pesimista, je tu přecijen jedna věc, na které "trochu" záleží. To jsou naše děti. Tím, že umožníte duši vstoupit do tohoto světa začnete odvalovat klubko událostí, u kterých nemůžete dohlédnout kam až povedou. Proto vám radím, mějte děti, věnujte jim všechno, co máte a to nejlepší ze sebe. To je jediné na čem alespoň trochu záleží.
A který je ten váš?
